Článek na pokraji
Komentáře k článku: na pokraji
cerolaine: Hodně zajímavý text...
Jinak-...to dušení v sobě znám. Moc dobře. Až moc dobře.
Pamatuj, že máš své hloubky, svůj Oceán. Tam jsi taková jaká jsi, protože jiná možnost tam neexistuje.
Tam je na tebe upřeno takové světlo, které nezná přetvářku, nezná žádné dušení v sobě. Jsou tam takové vlny, ve kterých se sama neschováš, ale ony skrývají tebe ve svých hloubkách.
Proto je ostatní nevidí - a pokud vidí, jsou to ti, kteří ti porozuměli a nebojí se ponořit se, alespoň na chvíli, do tvých hloubek.
Tyhle lidi ani nemusíš znát, a přestože jsi je třeba nikdy neviděla, noří se, alespoň na chvíli a né moc hluboko, do vln Hloubek.
Pamatuj na to. Uvnitř nikdy nic nedusíš. Nejde to.
Oceán tě zná.
shini: jenže víš.... všechno mě tak srazilo na kolena... když něco řeknu a pak slyším reakci některých lidí, vím, že mě ani za mák nepochopili, chápeš? a přitom říkají: já ti rozumím, vím jak ti je... ale já to poznám, jestli vědí o co jde... a já bych to ze sebe potřebovala občas dostat ven.... v ten večer, v tu chvíli, kdy jsem měla zat'atý pěsti, kdyby vedle mě někdo stál, byt' by byl třeba nevinný a promluvil na mě jedním slovem, zřídila bych ho tak, že by ho museli odvýst na JIPku...
nevím jak se mám s určitýma věcma vyrovnat, nevím, jak je vysvětlit... a potřebuju aby za mnou veče před spaním někdo chodil a já mu to mohla říkat... však víš... víš co myslím...ale chtěla bych to doopravdy... chtěla bych cítit jak mě pohladil ve vlasech... nějak se zamotávám.
cerolaine: Jo, to znám.
Někdo se tě zeptá, proč se máš tak jak se máš, nebo tak, a ty se zhluboka nadechneš a řekneš mu, jak se cítíš, i když to třeba normálně neděláš. On tě poslouchá a pak řekne - Jo, vím, znám, vím jak se cítíš. A ty se mu podíváš do očí a víš, že ti nerozumí ani trochu.
Něco málo o tom píšu v mailu, který jsem ti poslala.
A to, co popisuješ na konci komentu, znám taky.
Když jsem byla s Aynem, byl tu tenhle Někdo, kdo mi rozuměl a znal mě jako nikdo jiný (a taky už mě nejspíš dlouho nikdo takhle znát nebude). Teď je tu jenom někdy, hodně zřídka, a tenhle Někdo už mi taky chybí.
Pomáhá mi v tom Elydi, okteré jsem psala v tom článku o meditaci se stromem. Ale pořád ten pocit není úplný...
boudicca*: Zamýšlím se zamýšlím, něco pravdy v pravdivých slovech, ale já svou zlost rozhodně ovládati neumím, ani do duší dalších nahlížeti ne, to jest pravda pravdoucí má...
Jinými slovy, napiš pročpak se zlobiti nesmíš a proč vztek jest zadušen 
.
shini: Já sic zlobiti se smím, jen zkrátka taková jsem, že vše dusit musím...
noooo...dobře, prostě... lidi mi to vyčítaj... prej jsem bezproblémovej člověk co se nikdy nehádá, nikdy ho nic nesere... jenže... já ty problémy prostě řeším v sobě.. a když už to nejde, BUM 
fllippy*: Někdy to být musí. Člověk si musí ulevit. Víte (určitě ano) jak člověk to v sobě dusí a prostě když už něco doopravdy zajde moc daleko prostě bum. Někdy se to stane a seřvete někoho koho jste vůbec nechtěli...
cukr*: shiniii.....já myslím že bys měla taky začít myslet na sebe a ne jenom na ostatní....my bysme si to určitě zasloužili....a když ti něco leží na srdci tak ven s tím....buď se naštvem a nebo se nad tím zamyslíme a pokusíme s tím něco udělat...(někteří)
shiniii
---
cukr.pise.cz
shini: jááá vím... bylo by to lepší, kdybych prostě moji zlost a emoce postupně vypouštěla... bylo by to lepší pro MĚ...mě by se určitě ulevilo... ale... já nevím...co se týče problémů, jsem většinou introvert 