cerolaine: Jo, to znám.
Někdo se tě zeptá, proč se máš tak jak se máš, nebo tak, a ty se zhluboka nadechneš a řekneš mu, jak se cítíš, i když to třeba normálně neděláš. On tě poslouchá a pak řekne - Jo, vím, znám, vím jak se cítíš. A ty se mu podíváš do očí a víš, že ti nerozumí ani trochu.
Něco málo o tom píšu v mailu, který jsem ti poslala.
A to, co popisuješ na konci komentu, znám taky.
Když jsem byla s Aynem, byl tu tenhle Někdo, kdo mi rozuměl a znal mě jako nikdo jiný (a taky už mě nejspíš dlouho nikdo takhle znát nebude). Teď je tu jenom někdy, hodně zřídka, a tenhle Někdo už mi taky chybí.
Pomáhá mi v tom Elydi, okteré jsem psala v tom článku o meditaci se stromem. Ale pořád ten pocit není úplný...