Vzít život

...

 Zvedla jsem oči. Proudy světla, které prosvítaly do místnosti děravou střechou vymizely. Tváře těch lidí ztemněly. Stála jsem tam uprostřed všecho, ale nikdo mě neviděl. Za mnou se stále pohybovala řada zhruba osmi vojáků. Oblečeni v černé, v rukou střelné zbraně. Přede mnou zhruba dvacetiletý mladík, upřímný obličej, plavé kudrnaté vlasy, zaprášen špínou z rozbořeného domu, v roztrhaném oděvu. Opodál v domě, jen kousek přez ulici, schovává se Jeho matka. V tváři nepopsatelný výraz, proudy slz jí smívají krev z odřenin. Volá. Volá až do úmoru, co jí plíce stačí, ale její hlas nejde slyšet. Slyším jen zvuk vzdálených i bližších výstřelů, letadel, aut. Mysl mi trhá myšlenka, že za pár sekund uslyším střílení jen pár mětrů za svými pomyslnými zády. Muži v černých uniformách jsou v pohotovosti. Křičí na jejího syna, ve vzduchu je neuvěřitelně silná agrese. On ale stále nejedná. Není ozbrojen, má tedy udělat to, co po něm hrstka vyburcovaných vojáků žádá?... Ještě pár vteřin. Ohlédl se za ní. Našel její zoufalý pohled prosící všechny svaté o smilování nad jejím synem. Otočil hlavu zpět. Vystřelili. Necelá desítka kulek mi prorazila stěnu astrálního hrudníku a zasáhla Jeho. Cítila jsem Jeho bolest? Z podbřišku se vyvalil kus střev. Upadl na zem. Matka zkolabovala. Umírala jsem s ním...