Zdálo se mi, že se něco stalo...

Nevím, zda to byl normální sen, nějaká imaginace, vteřinová představa, nějakej druh zvláštního snění nebo co to vlastně bylo... nevím... Vím jen to, že po probuzení jsem věděla, že se mi to zdálo...

Byla jsem se svojí milovanou v její vsi blízko Prahy. Byla tam taky Henkie, Kitty, Zdena a John tuším...Toulali jsme se ulicemi a vedli zajímavé i šílené rozhovory. Nebyl nijak zvláštní den. holky potom odešli a já zůstala sama s Ní. Pak byla jistá část snu, kterou si ale za boha nepamatuju, takže ji vynechám a půjdu rovnou k hlavnímu motivu. Byla mrtvá! Nevěděla jsem kdy, jak, proč, nebo kde... Prostě jsem věděla že zemřela. Bylo to nepředstavitelný. Běžela jsem do lesa, něco mi říkalo, že její mrtvé tělo najdu tam. Les byl pod kabátem podzimu. Stromy byly holé a hnědavé listí se nakupilo na zemi. Běžela jsem tou krajinou. V tu chvíli se vě mě neodehrávaly žádné myšlenkové pochody. Myslela jsem jen na jedno: že musím najít Její tělo.  Bože, bylo mi příšerně. Utíkala jsem hrozně rychle, přeskakovala spadené větve, kmeny, vítr mi bičoval obličej a slzy mi zakrývaly cestu. Obloha byla šedá, Zatáhlo se a mírně se i setmělo. Nevěděla jsem kam běžím. Njednou byla přede mnou skála a propast. Nad tou propastí se skláněl z vrcholu skály seschlý, pokřivený strom. Byla jsem zoufalá a věděla jsem, že leží dole. Bylo to příšerně vysoko. Chytaly mě závratě jen při pohledu dolů. Nebylo možný dohlídnout půdu a stromy, které byly na dně propasti. Vypadalo to jen jako směs hnědých pixelů. Chytla jsem se stromu jednou rukou, abych nahlídla dolů, neviděla jsem Ji. Na svahu, ani dole. Bylo mi tak hrozně. Pamatuju si, že mi pulzoval obraz podle tepu srdce. Slyšela jsem svůj vlastní suchý dech.

Nějakým způsobem jsem se dostala dolů. Přede mnou ležel obrovský kmen. Byla za ním. Uviděla jsem ji. Skočila jsem přez ten kmen a padla k ní na kolena. V tu chvíli jakoby všechno spadlo. Z úst se mi vydral nějaký nedokončený výkřik: ,, Ker.....!!!!!! ''

Vnímala jsem jak se ztrácí v prázdnu. Obloha se zrychlila. Zvuky utihly a já uslyšela hlas moře. Hleděla jsem na ni. Oči měla stále otevřené, pohled upřený nikam. Její kůže byla šedobílá. nedotkla jsem se jí.  Ze země najednou začala tryskat neuvěřitelnou silou voda. Slaná a zpěněná. Všude kolem... Něco mě tahalo nahoru, jakobych to všechno měla sledovat zeshora. Byla jsem už v korunách stromů. Voda se brala odevšad. Z puklin mezi skalou, zpod listí, někde od kořenů...Chytila její vlasy a vlny nimi vlnily. Byla stále průzračně mořská, nezakalila se hlínou, listím a půdou. Ale tělo mé milované se začalo ztrácet. naposledy jsem zahlédla její obličej a pak ji to pohltilo. Přišlo světlo. Všechno zbělalo a po hladině přicházelo ,,něco''. Přišli všichni její astrální průvodci. Nevím jak vypadají, ale přišli v takové podobě, v jaké jsem si je vždycky představovala já. Některý si ani nepamatuju, ale vím, že přišli.. A přišel ještě někdo, koho jsem ale neměla vidět. Zaplavila je záře. Slyšela jsem jak křídla modrého draka rozráží vzduch. A pak už nebylo nic....

Zajímavé, že jsem se neprobudila ani zpocená, ani udýchaná, jako jindy, když umírá někdo koho miluju. zajímavé, že jsem oči otevřela pomalu... Nevím co se dělo, ale nemyslím si, že by to bylo nějaké znamení něčeho, co se třeba stane. Jsem si totiž jistá, že kdybych o něčem takovém měla vědět, sen by se postaral o to, abych to jako znamení přijala. Netuším, proč mi to bylo ukázáno další mrtvé tělo...