Bitter end

Povím vám, co se mi včera zdálo... a povím vám to proto, že to pro mě nebyl sen jako každej druhej, byl to výmečně odpornej, hnusnej, strašně nepříjemnej a ač se to nemusí zdát, tak dost psychicky náročnej sen... vlastně to nebyl sen, ale po nějaké době noční můra... opravdová strašná noční můra... ta noční můra, která skončí v okamžiku smrti, kdy se naprosto spocení a udýchaní vzbudíte v sedě na své posteli, rozhlížíte se kolem a bojíte se že to ještě nezmizelo... no nic... tak tedy konkrétně...

Nevím proč ani jak, ale všechno se odehrávalo v domě. Jednoduše... Byl to normální obytnej dům... Byly tam místnosti jako obývák, chodba, koupelna, pokoje.. Ten dům byl plnej lidí v mým věku. Nevím proč, ale bylo mi jasné, že ti lidi, mají umřít. V kuchyni na stole byl mošt, nesmysl kterej nechápu... V tom domě s náma byly nějací chlápci. Měli zbraně. Vždycky si zavolali pár lidí do jednoho pokoje a pak se ozvaly rány... a pak bylo ticho... Věděli jsme, že tam příjdeme o život, až nás zavolají. Věděla jsem, že mě tam čeká kulka do hlavy, ale z určitýho důvodu jsem s tím nemohla nic dělat... Hlavní myšlenkou toho snu bylo to psycho, že jsem se prostě měla smířit se svojí smrtí... Horší bylo ovšem to, že jsem tam neměla umřít sama... Byla jsem tam s Lenkou. Já věděla že tam umřeme! Každá vteřina snu byla hrozná, těžká nepříjemná, hnusná... protože jsem se měla smířit s tou jedinou skutečností- žádný východisko, žádný řešení! Čekali jsme jen my dvě, před dveřmi té místnosti...Pak se otevřeli, byli tam dva chlápci, oba měli pušky... Posadili nás na postel... Věděla jsem že ted' to příjde.. Celou dobu, každičkou vteřinu jsem se smiřovala se smrtí... nedá se to popsat... nevěděla jsem že je to sen! Lenka seděla vedle mě... Já strašně plakala, věděla jsem, že tam prostě umřeme spolu, prostě pár vteřin a je konec... Ptala jsem se sama sebe jaký to bude až tu kulku chytím... až mi rozdrtí stěnu lebky a prostřelí mi hlavu- až se mi prostě zavrtá do mozku.. Pořád jsem křičela... i přez spánek jsem cítila jak mi strašně buší srdce... Nemohla jsem zastavit pláč... podívala jsem se na ty dva katy... ,,Ty půjdeš první!'' řekl ten jeden a ukázal na Lenku... Držela jsem ji za ruku... celou dobu... Byl to strašně mučivej pocit beznaděje. Nemohla jsem NIC dělat, jen se podívat jak umře... Namířil na ni, stiskla jsem jí ruku koukala na ni... Ona koukala na svýho vraha, dívala se mu do očí. Položil prst na spoušt' a stiskl... ozvala se rána. Koukala jsem na to, jak jí kulka proletěla hlavou...po vlasech jí valily potoky krve.. Její ruka vyklouzla z té mé a Lenka spadla na zem. Koukala jsem jak tam leží a podlaha se pod ní zbarvuje do červena... Ted' já.. zvedla jsem hlavu a ve chvíli kdy jsem se podívala na toho vraha, ucítila jsem pocit jakoby do mě bodlo tisíc malinkatých jehliček... přímo do srdce... Zvedl pušku. Namířil a zařval na mě at' už držím hubu. Myšlenky byly v tu chvíli otřesný.. Ted' se to stane... v duchu jsem si napočítala do tří a když jsem odpočítala tu třetí, měla jsem pocit že ted' je ten čas, ted' to zkončí... ,,Řekněte jim že je miluju'' (pro větší anonymitu píšu jen jim, ale ta myšlenka ve snu byla konkrétní, ovšem nikdo neříká jak moc a kolik zahrnovala lidí)...Pak se ozvalo jen ticho a mě se setmělo před očima... ucítila jsem tlak na hrudník, z toho bych usuzovala, že jsem spadla na zem. Cítila jsem krev. A pak byl jen konec...

Bojím se že se mi to bude zdát znovu...Občas se mi zdají sny, kde někoho vidím umírat... nebo ještě hůř... musím tam zabít někoho blízkýho... Třeba tenhle dávnej:

,, Proč se ti tak klepou ruce? '' zeptal se a zvedl oči ke mě nahoru. Otřásla jsem se ještě víc a snažila se nůž pevněji sevřít.
,, Sevři ho víc, víš že na napoprvý musíš zabrat, jinak to prostě nejde, musíš to udělat pořádně! Jen jeden rozmach...''
,, Ne, prosím ne..! '' rozpalakala jsem se.
,,Proč to nechápeš? Bud' já nebo my oba! Vzpamatuj se!''
,, Nemůžu to udělat! '' upustila jsem zbran' a ta po dopadu na zem ocelově zazvonila.
,, Chci abys to udělala kvůli mě, slyšíš? ''
,, Proč to děláš?'' zaryla jsem si prsty do hlavy a skousla si spodní ret. Odhrnul mi vlasy přilepené k obličeji slzami a vtiskl mi do ruky nůž.
,,Přestan' plakat..'' šeptal...
,, Už nepláču..'' odpověděla jsem a oči se mi zalily slzami ještě víc.
,, Budu počítat.. '' sevřel mi ruce s čepelí namířené proti němu. Polkla jsem.
,,Jedna'' -poslední úsměv
,,Dvě''- poslední slza
,,Tři'' -poslední pohled
Bodla jsem. Pustil mi ruce a sesunul se k zemi.

A víte co je nejhorší? že ty sny jsou vždycky tak zatraceně konkrétní... vždycky je tam určitěj konkrétní člověk, kamarád, někdo z rodiny... kurva! Proč se mi zdají tyhle kraviny...?? Nemívám deprese, ani nemám potřebu to o sobě tvrdit. nechci prohlašovat že se mám blbě... Naopak, poslední dva měsíce se mám jen skvěle... už strašně dlouho se mi nezdálo nic hroznýho... a doufám že už taky zdát nebude... tohle fakt nesnáším... Nevyžívám se ve zle, v samotě, v sebebedestrukci, v psychoze, ani v ubližování a trápení.Ale proč jsem ve svých snech vrahem svých přátel, nebo se musím dívat jak umírají cizí rukou?Aaaargh!!! Nikdy bych to neudělala! Ale pořád jsou tu ještě sny.... ,,Take place between sleep and awake :D ''no dobrá, prohlašuji tyhle řádky za kone článku...